Měkké kameny tvoří kategorii hornin, která se vyznačuje relativně měkkou texturou a snadným zpracováním; jsou široce rozšířeny po celém přírodním světě. Ve srovnání s tvrdými kameny, jako je žula a čedič, mají měkké kameny volnější strukturu, vyšší pórovitost a nižší tvrdost, což výrazně usnadňuje jejich vyřezávání a řezání. Mezi běžné příklady měkkých kamenů patří vápenec, pískovec, břidlice a mastek, z nichž každý se vyznačuje jedinečnými vizuálními charakteristikami: vápenec se obvykle objevuje ve světlých nebo šedavých -bílých odstínech; pískovec má jemnou zrnitou strukturu; břidlice vykazuje zřetelnou vrstvenou strukturu; zatímco mastek je hladký a měkký na dotek. Díky své měkké textuře jsou tyto horniny také náchylnější k fragmentaci a rozkladu během procesu zvětrávání, což je faktor, který ovlivňuje jak geologický výzkum, tak tvorbu půdy.
V praktických aplikacích jsou měkké kameny široce využívány pro svou zpracovatelnost a estetickou přitažlivost. V oblasti architektury a sochařství se vápenec a pískovec často používají k vytváření soch, náhrobků nebo dekorativních prvků historických budov; podobně v krajinářském designu se měkké kameny často používají na dlažbu nebo jako dekorativní akcenty v zahradách. Různá průmyslová odvětví současně využívají surové měkké kamenné materiály-jako je práškový mastek a vápenec- při výrobě chemických produktů, cementu a keramiky. Ačkoli měkké kameny mohou postrádat odolnost svých tvrdších protějšků, jejich jedinečná textura a snadné zpracování zajišťují, že i nadále hrají zásadní roli jak v každodenním životě, tak v průmyslové výrobě.